České národní listy

červenec - září 2024

Připomeňme si opětně slova našeho spisovatele Milana Kundery o likvidaci národů

".. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to ! A národní obrození je nám příkladem, vzorem, oporou, povzbuzením a nadějí. Usilujme o jeho oživení a obnovu."

Jsme v období, kdy dochází k již pokročilému přepisování našich dějin. Místo abychom po Německu požadovali zaplacení reparací ve výši bilionů korun, tak někteří "čeští novináři či dokonce vědci" se zamýšlejí nad tím, jak vrátit Lichtenštejnům a nyní i tzv. sudetským Němcům jejich majetek, který jsme na základě dekretů prezidenta republiky, které jsou souladné i s pozdější Pařížskou reparační smlouvou, jim konfiskovali. Již celá desetiletí se „smiřujeme“ s tzv. sudetskými Němci a navazujeme dobré sousedské vztahy s Německem, přestože plíživě a stále silněji jsou z německé strany, postupující ruku v ruce s "našimi" germanofily, ohrožována nejen mazáním z paměti poválečná rozhodnutí spojenců, např. závěry Postupimské dohody, a zejména též dekrety prezidenta republiky.

Tyto a obdobné procesy, v jejichž průběhu v podstatě dochází k vidění agresivního Německa jako oběti a nás, Čechů, skutečné obětí agrese, jako agresora, probíhají od počátku 90. let 20. století.

V jaké situaci jsme nyní? Vztahy k Německu jsme dosud nenarovnali, reparace jsme nedostali a „sudetští“ Němci považují naše pohraničí za svůj domov. Tvrdí, že mají právo vrátit se do své původní vlasti, na nápravu zločinů, kterých jsme se údajně proti nim při přesídlení do Německa dopustili, když ještě před tím jsme jim ukradli jejich majetek. 

Z paměti našeho národa se vytrácí období mezi první a druhou světovou válkou, Mnichov, protektorát, který si na nás vyžádal 360 tisíc životů našich spoluobčanů, i období poválečné. Nevíme téměř nic o henleinovcích, o jejich „pořádkové službě“, o terorizování Čechů a německých antifašistů, Židů freikorpsem, o krvavém vyhánění našich lidí z jejich domovů na našem státním území. Málo víme i o brutalitě, s níž nám Němci, včetně těch dříve tak zvaných sudetských, vládli až do května 1945. Co např. ví obyčejný Čech o řádění wehrwolfů v republice v létě roku 1945? Složitost uvedené části našich dějin Němci mají zájem redukovat na pouhé česko – sudeto – německé vztahy v jejich tehdejších pohybech.

Historická pravda je však jiná. O přesídlení Němců z Polska a Československa, o konfiskaci jejich majetku i o pracovní povinnosti Němců při odklizení válečných trosek a při obnově hospodářství rozhodli spojenci, především Angličané, Sověti a Američané. Proto nesmíme pominout nikdy při osvětlováni onoho těžkého období na Postupimskou dohodu a Pařížskou reparační úmluvu, případě i na další spojenecká rozhodnutí, např. usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně.

Naše situace je však ještě složitější. Převážná část současných mocenských elit je po vlivem, někdy i rozhodujícím, zahraničních sil, takže pojmy jako český národ, státní zájem, vlastenectví jsou jim vzdálené. V jejich rozhodovací praxi nejednou převládnou zájmy nečeské, zájmy nás poškozující. Pátá kolona nás silně oslabuje, Mocenské elity jsou jištěny svými protektory, zdrcující většinou médií hlavního proudu. Obyčejný občan o uvedených škodlivých procesech, které probíhají za oponou, nikoliv na politickém jevišti, téměř nic neví. Stejně tak stále méně ví i o našich dějinách. Výrazně však cítí, že jeho materiální podmínky se zhoršují. Asi milion lidí je chudých, dva miliony se dostává do těsné blízkosti chudoby. Chudí tak chudnou a bohatí se stávají ještě bohatšími. Nůžky se rozevírají. Ti nejbědnější již trpí. Kdy jim bude pomoženo?

Proto se snažíme přinášet texty, a to i dokumenty, které osvěžují naše historické vědomí a posilují jej při stýkání a potýkání s „nepřízní doby“. Víme, že jsme jen kapkami v moři, které nás obklopuje, přesto se snažíme. Pokud s námi, vážení přátelé, budete souhlasit alespoň z části, pak prosíme, pokud dosáhnete na internetové sociální sítě, sdílejte naše texty, máme na mysli ty, s nimiž se více či méně ztotožňujete, a dále je přeposílejte. Společný náš dosah bude širší a silnější. A tak své vlasti můžeme více pomoci.

Nezapomeňme též na prorocká slova pana prezidenta Beneše:   „A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku.

Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“

A jsou tu. Již útočí na naše životní zájmy, na naši státnost, na náš národ s cílem obrátit kolo dějin do minulosti.“

„… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…

Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.

Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.

Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.

My. Češi a Slováci, máme na to plné právo…“

Prezident dr. E. Beneš na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů v Praze 14. prosince 1945

Připravil Dr. O. Tuleškov

¨

Přepisují nám naše dějiny

Níže uvedený oslavný článek na Marii Terezii přišel e-poštou bez uvedení jeho autora. Panovnice, jak jsme se z něj dozvěděli, neměla snad ani žádné nedostatky, ale pouze velké klady. A proto do Bratislavy patří, říká autor.

V Bratislavě pomník Marie Terezie původně již byl v době Rakouska - Uherska. V říjnu 1921 byl však legionáři a vojáky zbourán. Na Slovensku se stoupenci obnovení pomníku ozývají již delší dobu a hlasitě. Tzv. Bratislavký zkrášlovací spolek je v tomto směru obzvlášť aktivní. Na místě zbouraného pomníku Marie Terezie byl vztýčen pomník Štůrovců. Tito představovali v polovině 19. století hlavní proud slovenského národního hnutí. A právě jejich pomník má být přemístěn na jiné „vhodnější místo“. Podle dostupných údajů však obdivovatelé Marie Terezie zatím neuspěli

Je zajímavé, že ve zhruba stejných letech se u nás i na Slovensku vedla téměř jednostranná propaganda, jež měla vést k vybudování sochy či pomníku Marie Terezie v Praze i v Bratislavě. Zatím se to povedlo, přes odpor mnohých, jen v Praze, kde velké prostranství „zdobí“ nepovedená socha této habsburské panovnice, jež se do naší historie velmi neblaze zapsala.

Nejde však jen o uvedené sochy. Můžeme zaznamenat obnovování soch a pomníků habsburské minulosti a další snahy v tomto směru. A na druhou stranu dochází k postupnému odstraňování pomníků, soch, bust a pamětních desek nejen našich prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, dokonce i pamětní deska paní Hany Benešové na Loretánském náměstí vadila, tak byla „odborně“ sundána již před téměř 12 lety, ale i památek na osvobození valné části Československa sovětskou armádou. V Praze byl naoř. odstraněn pomník maršála Koněva a pamětní deska, která připomínala osvobození Prahy vojsky maršála Koněva.

Toto vše je součástí širšího pokusu o přepisování naši historie, kterému musíme čelit, pokud nechceme, aby náš stát se stal opět zemí, jak tomu bylo za Rakouska-Uherska, a my druhořadými občany nového složeného státního celku.

J. Skalský

Dekrety prezidenta republiky

I.

Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše“. Právní normy z té doby, vládní nařízení a vyhlášky, vycházely v německo-české „Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.“

Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem de iure.

Již v roce 1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého československého odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21. 7. vydal prezident republiky ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky“. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i jejím prvním základním potvrzením. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále.

Ústavním dekretem č. 2/1940 Úředního věstníku československého z 15. 10. 1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „...předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony“. Zákonodárná moc měla být tedy, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

Dne 11. prosince 1940 prezident Československé republiky na zasedání Státní rady prohlásil: „...celé naše odbojové hnutí, od chvíle, kdy dosáhlo mezinárodního uznání a utvořilo vládu, existuje znovu právně a politicky jako pokračování První republiky, jako Československý stát a podle toho postupuje... .“

II.

Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4. 2. 1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálnědemokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27. 10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. 4. 1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národněosvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace čs. politického života se stala skutečným zákonodárcem. Vypracovala desítky významných dekretů. Z uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky byly dílem celé řady subjektů, které v době po osvobození naší republiky reprezentovaly již téměř všechny Čechy a Slováky. Proto ani nemohou být pouze nějakými „Benešovými dekrety“.

III.

Ústavní dekret o obnově právního pořádku

Dekret prezidenta republiky č. 11/1944 o obnově právního pořádku ze dne 3.8.1944

byl rozhodující pro poválečný právní řád – položil základy československé poválečné normotvorbě, reagující na normativní a individuální akty vydávané v době nesvobody. Byla v něm definována otázka kontinuity a diskontinuity čsl. právního řádu – zajišťuje kontinuitu s předmnichovským právním řádem (s právními předpisy vydanými do 29.9.1938). Řeší platnost a neplatnost právních předpisů z doby nesvobody tj. od 30.9.1938 do 4.5.1945. Jako den určení doby nesvobody bylo datum 4.5.1945 stanoveno nařízením vlády z července 1945, připravoval se 2 roky, než došlo k jeho vydání. Na území republiky byl novelizován a později vyhlášen zákonem č. 12/1946. Obsahuje 5 hlav, 14 článků.

O domácích předpisech z doby nesvobody stanovil, že nejsou součástí čsl. právního řádu. Ustanovení čl. 1 odst. 1 tohoto dekretu stanovilo, co je československým právním řádem pocházejícím ze svobodné vůle československého lidu. Československým právem podle tohoto dekretu naopak nebyly právní předpisy, jejich zdroj – „normové ohnisko“ bylo založeno na právu cizím, ať již nacistickém (v Protektorátu nebo na území dříve připojeném k Německé říši), nebo sice právním řádu domácím pomnichovském, který však nevyplýval ze svobodné vůle československého lidu, neboť mu byly tyto poměry cizími mocnostmi vnuceny. Čsl. právem nebyly ani předpisy dočasně na československém území působící. Z dalšího používání byly vyloučeny předpisy z doby nesvobody nejen pro rozpor s pozitivním předpisem ústavní listiny, ale i pro rozpor s jejími demokratickými zásadami, tzn. na přechodnou dobu se můžou některé předpisy užívat, jen když soudy určí, že se nepříčí demokratickým zásadám Ústavy 1920.

Za součást právního řádu z tohoto období uznal pouze dekrety prezidenta republiky (vydané podle §2 ústavního dekretu č. 2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné), příp. nařízení vlády (vydané podle § 55 ústavní listiny z r.1920), které však podléhaly dodatečnému schválení Národním shromážděním (ratihabici). Požadavkem ratihabice dekretů prezidenta republiky byla vyjádřena zásada, že veškerá normotvorná činnost státního zřízení v zahraničí je podřízena vůli svrchovaného lidu doma, který byl podle ústavní listiny jediným zdrojem veškeré státní moci. Zároveň tím byla konkretizována zásada již obsažená v ústavním dekretu č. 2/1940 (o prozatímním výkonu moci zákonodárné), že jde jen o zatímní státní zřízení vynucené nemožností plně postupovat podle ústavní listiny. Svrchovanost lidu, který si vytváří doma své orgány, jimiž bude s konečnou platností v budoucnosti rozhodovat, je vyjádřena i ustanovením, že běžným zákonem lze rušit či měnit i dekrety označené za ústavní. Byla stanovena možnost používat na zcela přechodnou dobu předpisy z doby nesvobody, které se svým obsahem nepříčí čs.právnímu řádu – o tom, zda předpis vyhovuje, rozhoduje soud, který řeší určitou právní věc. Naprosto však nelze užívat předpisy práva trestního, osobního a rodinného.

IV.

Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě.

V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.

Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28.března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.

Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z 300 poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá. I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.

Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z toho 43 v zahraničí a 98 již na osvobozeném území Československa. Dekrety se především týkaly oblasti politické, ekonomické, kulturní a sociální. Londýnské dekrety se zabývaly i státními rozpočty pro jednotlivé roky, záležitostmi československé armády v zahraničí, vojenským soudnictvím, zavedením válečných a jiných vyznamenání, dočasnou správou postupně osvobozovaného čs. území a dalšími otázkami; podobně jako řada dekretů poválečných, byly časově omezeného významu a proto v současnosti jsou z politického a historického hlediska téměř bez významu.

V.

Dekrety prezidenta republiky jsou předmětem velké pozornosti především představitelů odsunutých Němců z Československa. Tito Němci již dlouhodobě vyvíjejí úsilí o zpochybnění těchto dekretů prezidenta republiky, za čímž se skrývá snaha o zpochybnění výsledků druhé světové války a mezinárodních dohod o poválečném uspořádání světa. Dokonce jejich „kritika“ směřuje až k revizi výsledků první světové války a ke zpochybnění legitimity vzniku Československé republiky v roce 1918.

O které dekrety jde?

1. Potrestání zločinů a provinění se týkají následující dekrety:

- Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, z 19. 6. 1945. Podle tohoto velkého retribučního dekretu měl být potrestán dlouhodobým žalářem nebo i smrtí ten, kdo se dopustil zločinu proti státu, osobám, majetku, udavačství, a to v době zvýšeného ohrožení republiky, jímž se rozumělo období od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946. Ke dni skončení retribuce v roce 1947 bylo u 24 mimořádných lidových soudů podáno 132 549 trestních oznámení. Zažalováno bylo však jen 38 316 osob. Ve 14 679 případech bylo od dalšího stíhání upuštěno a to především z důvodu odsunu Němců.

K trestu smrti bylo odsouzeno 713 osob, z toho 475 Němců a 234 Čechů. K doživotnímu žaláři bylo odsouzeno 741 osob, z toho 443 Němců a 293 Čechů. Z 5 861 příslušníků gestapa, kteří sloužili na našem území, se většině podařilo uprchnout. Ještě v roce 1950 bylo ve výkonu trestu přes 10 000 „retribučáků“, z nichž bylo 6 264 Němců, 3 904 Čechů a 320 Slováků. V roce 1947 ministr spravedlnosti Dr. Drtina vysvětlil Národnímu shromáždění, že mnohým Němcům, pokud byli odsouzeni, byli-li zařazeni do odsunu, byl trest přerušen a byli odsunuti. Další byli odsunuti, aniž by proti nim proběhlo celé řízení nebo aniž by vůbec začalo. Otázkou zůstává, jak retribuce proběhla na Slovensku.

Mnozí političtí vězni z 50. let cítili vnitřní odpor vůči retribučním vězňům. V roce 1954 nás na táboře Mariánská „léčil“ táborový lékař, Němec, dřívější lékař gestapa či SS, odsouzený na doživotí. V roce 1955 jsem byl svědkem toho, jak v jáchymovském táboře Rovnost odsunovali vězně německé národnosti do Spolkové republiky Německo, aniž by si odpykali zasloužené tresty, včetně válečných zločinců z řad říšských Němců.

Není bez politického významu skutečnost, že uvedený dekret společně s prezidentem podepsali mnozí představitelé českých a slovenských politických stran, kteří v tu dobu zastávali vládní funkce a to: J. David, Dr. Ripka, Dr. Stránský (národní socialisté), Dr. Fierlinger, Laušman, Majer (sociální demokraté), Dr. Šrámek, Hála, Dr. Procházka (lidovci), Ursíny, Lichner, Dr. Fer-jenčík, Dr. ŠoItéz, Dr. Šrobár, Ďuriš, Široký (demokratičtí a komunističtí Slováci), Gottwald, Kopecký (komunisté).

Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, ze 27. října 1945. Tento malý retribuční dekret postihoval ty, kteří „v době zvýšeného ohrožení republiky... nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudili veřejné pohoršení“.

Za uvedené jednání dekret stanovil trest odnětí svobody až do jednoho roku nebo pokutu do 1 000 000 Kčs, nebo veřejné pokárání. Pravomocně odsouzený však mohl být potrestán uvedenými dvěma nebo všemi těmito tresty. Promlčecí doba byla stanovena pouze na 6 měsíců. Budeme-li studovat uvedené dekrety, můžeme přijít ke zcela jednoznačným následujícím závěrům:

* jsou prosty jakékoli diskriminace, nerozlišují pachatele podle státní příslušnosti nebo národnosti, s touto skutečností se můžeme setkat jen u statistických údajů,

* nespočívají na kolektivní vině.

Oba dekrety plně vycházely z mezinárodních smluv a dohod, a to zejména:

* Z moskevské spojenecké deklarace o vracení válečných zločinců do zemí, kde spáchali zločiny, z 30. 10. 1943.

* Z Postupimské dohody, část A čl. 5, z 2. 8. 1945,

* Z londýnské spojenecké dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy, z 8. 8. 1945.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti, z 2. 8. 1945.

§ I uvedeného dekretu zakotvuje:

(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Tento dekret se však nevztahoval na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky, pakliže prokážou, že se činně podíleli na osvobozeneckém boji, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Tento dekret však zbavoval československého státního občanství též Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, pokud se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi.

Je skutečností, že ani tento dekret nevycházel z kolektivní viny.

3. Konfiskaci a znárodnění majetku i osob německé národnosti zakotvují dekrety:

dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, z 19. 5. 1945,

dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, z 21. 6. 1945,

dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, z 20. 7. 1945. dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, z 25. 10. 1945.

dekrety č. 100–103/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, o znárodnění akciových bank a o znárodnění soukromých pojišťoven.

Aplikace těchto dekretů se vztahovala jak na Němce a Maďary, tak i na Čechy a Slováky, kteří zradili svůj národ. Pro osoby německé a maďarské národnosti pak platily výjimky, například jejich majetek nepodléhal konfiskaci, pokud prokázaly, „že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“.

Znárodňovací dekrety stanovují výjimky ze znárodnění bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, pokud se na ně vztahovala výjimka, byla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada.

Důsledkem naplnění uvedených dekretů byly velké vlastnické změny. V republice bylo konfiskováno téměř 3 miliony hektarů půdy, z toho bylo 1 651 016 hektarů půdy zemědělské. Přibližně 99 % této výměry bylo konfiskováno osobám německé národnosti. Znárodňovacími dekrety byl položen základ silnému veřejnému sektoru národního hospodářství. Celkem bylo znárodněno přes 3 tisíce podniků, které vyráběly asi 75 % veškeré produkce a zaměstnávaly cca 61 % všech průmyslových dělníků.

Konfiskační a znárodňovací dekrety podepsal nejen prezident republiky a předseda vlády, ale i řada ministrů, kteří ve vládě zastupovali všechny české a slovenské politické strany, včetně jejich předsedů. Tato skupina dekretů byla v souladu s mezinárodním právem. Zásadně vycházela z Postupimské dohody, část III. Německé reparace, a zvláště pak z pařížské Reparační dohody, jíž se jako vítězný stát zúčastnilo i Československo. Část I., článek 6, odstavec A, str. 67 této dohody zakotvila následující povinnost každého účastnického státu: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nacházející se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu....“

VI.

Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Tak se veškeré dekrety prezidenta republiky, stejně jako ústavní či jiné předcházející nebo následné zákony, staly nedílnou součásti československého a poté i českého právního řádu.

Je skutečnosti, že většina dekretů prezidenta republiky měla časově omezený význam. Dnes již nejsou zajímavé právně, politicky ani historicky. Byly realizovány. Nejsou již aplikovatelné. Mluvíme o jejich vyhasnutí. Účinky jejich aplikace v minulosti však přetrvávají. Povinnosti a práva z nich vyplývající nemohou být zpětně nijak dotčeny. O tom svědčí i výňatek z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ústavní soud ČR návrh zamítl. V několikastránkového zdůvodnění soud výslovně uvedl: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

VII.

Rozhodnutí o transferu Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfer pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.

O transferu německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska, v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, rozhodli představitelé vítězných velmocí v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš, jak landsmanšaft se zbabělostí sobě vlastní tvrdí. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté

Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími principy uzavřely spojenecké státy , mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby konfiskoval německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.

Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 360 miliard předválečných Kčs , tj. asi až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Přesto však někteří naši někteří politici mluví o určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.

Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády, tedy sociálními demokraty, národními socialisty, lidovci, slovenskými demokraty a samozřejmě i komunisty.

VIII.

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27).

Na adresu kancléře Schrödera dr. Neubauer ještě v roli mluvčího prohlásil: „...Evropský parlament proto oprávněně požadoval zrušení těchto dekretů. Je nepochopitelné, že kancléř Schröder zůstává za tímto státně právním minimálním požadavkem a fakticky působí dokonce jako obhájce těchto bezprávních aktů. Toto škodí neposledně silám v České republice, připraveným ke smíření a skutečně evropansky smýšlejícím, které by tyto dekrety právně odstranily.“ (Mnichov, 11. 5. 2000). V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, kteří politici k těmto silám patří. Snažme se ji zodpovědět! Je možné, že k těmto silám patří i část představitelů některých církví?

Může Česká republika vůbec měnit jednostranně nebo rušit dekrety prezidenta republiky? Odpověď nám poskytuje profesor mezinárodního práva na UK JUDr. M. Potočný, DrSc. ve svém článku „Ještě k Benešovým dekretům“ (Benešovy dekrety – nezbytná československá mezinárodně právní opatření k zajištění budoucího míru a bezpečnosti v Evropě!): „Ty zůstávají a zůstanou dovoleným mezinárodně právním chováním, které by ostatně Československo jako jedna ze smluvních stran Postupimské dohody, nemohlo bez souhlasu autorů Postupimské dohody, jakož i Polska i Maďarska k nim se připojivším, ani jednostranně měnit, natož rušit.“ (TREND 5/1994).

Bez ohledu na obecně uznávané zásady mezinárodního práva, část přesídlenců z ČSR neustále opakuje požadavek na zrušení „Benešových dekretů“, což dokazuje „že nemá jít o prosté technicko právní zrušení, nýbrž o politicko morální akt na vysoké státní úrovni o české odsouzení českých postupů. Spor o platnost neplatnost dekretů je tedy sporem o kontinuitu – diskontinuitu v pojetí a obraně národních zájmů a národní identity. Rozhodne o tom, zda minulé generace přímo konfrontované s nacistickou bestialitou mají nárok na důstojnou památku nebo zda se jejich vůdčí představitelé ocitnou v jedné řadě s genocidními velkořezníky – to už se stalo Benešovi.“ (Prof. dr. Fr. Šamalík, DrSc. PF UK, „Deset let česko-německých vztahů: zamlženo“, sborník z konference, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha, 1999).

IX.

Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.

Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil,že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. …Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství. Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 …Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi a budou zle potrestáni.

Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS)

Připravil JUDr. O. Tuleškov

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995, č. 55/1995 Sb.

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. března 1995 v plénu ve věci návrhu R. D., zastoupeného advokátem JUDr. K. K., na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1. R. B., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., 2. JUDr. J. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. B. takto:

Návrh se zamítá.

Výňatky z odůvodnění

„…K tomu třeba dodat, že majetková sankce, jakou je konfiskace nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé republiky, má svůj historický kontext především v tom směru, že Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa (hlava XIII) a že touto dohodou bylo současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradit, v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý lid nemůže vyhnout odpovědnosti (hlava IV). Na tyto body Postupimské dohody navazuje Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná dne 21. 12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa, jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I článku 6 A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích...". Podle části I článku 6 D této dohody "při provádění ustanovení A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od jejích reparací...". V projednávané věci má tedy konfiskace nepřátelského majetku nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., připouštějícím vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4), ale je založena i na mezinárodním konsensu vyjádřeném v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož nepřípustnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Také uvedený moment svévole sehrává při úvahách o oprávněnosti konfiskace majetku nepřátel důležitou roli; poukazuje totiž na legitimitu zbavení majetku tehdy, nelze–li, vedle splnění dalších podmínek, takový akt považovat za svévolný. O tom, že na straně Československa v kontextu válečných událostí i postojů vítězných mocností nešlo o takovou svévoli, o pouhé "zahalení se" do roucha obecného zájmu, porušujícího však ve skutečnosti základní práva jednotlivce, lze sotva pochybovat.

Ani demokracie se totiž neobejde bez použití moci, neboť ta jí poskytuje jednu z významných šancí, totiž šanci, jak čelit "zlu", infiltraci, nástupu totalitních prvků a posléze umožnit jejich odstranění. Také demokracie představuje jednu z forem politické vlády – jinak by totiž nemohla vůbec fungovat jako politický systém – tato forma je však od totalitní formy natolik rozdílná, že obě lze sotva uvést na společného jmenovatele. Demokracie směřuje totiž k vládě všech – i když tohoto cíle nebude nikdy dosaženo – sleduje umožnit přístup k mocenským pozicím všem sociálním jednotkám. Otevření tohoto přístupu nemůže však představovat stav bezvládí. Státní moc je nucena i v demokracii, má–li zachovat pozitivní prvky spojené s elementem moci, reagovat na ambivalenci sociálních procesů a právně postihovat jednání a akty destruktivních sil, směřující nad rámec vymezený zákonem. Představuje–li totalitarismus útok na lidstvo a historii, je právě demokracie povinna přiměřeným způsobem na takový útok reagovat. Pozitivní povaha takové odpovědi je v prvé řadě závislá na etablování hodnot, o nichž ve společnosti panuje určitý konsens.

Ve střetu demokratického a totalitního politického systému, jaký představoval konflikt Československa s nacistickým Německem, nemohla se proto státní moc demokratického Československa již nadále obejít bez následného právního opatření, jaké představuje také zmíněný dekret. Po dobu 20 let svého trvání ponechávala tato demokracie mocenský proces otevřen konfliktu a sociálnímu vyrovnávání a institucionálně zabezpečovala politickou bázi i nejrůznorodějším projevům. Tato otevřenost se v principu projevovala i ve vztahu k občanům německé národnosti. Po období násilného obsazení nacistickým Německem a v důsledku ztrát a ran, které tím Československo utrpělo, nezbývala československé státní moci jiná cesta, než se s následky nacistické okupace a válečných událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob, jakým tak učinila, byl zcela v souladu s hodnotovým nazíráním vyjádřeným již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 ("zabezpečit požehnání svobody příštím pokolením") a byl také podpořen mezinárodním souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference.

Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práv a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost.

K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se v projednávané věci rovněž určující skutečnost, že exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter (článek 5 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 13. 8. 1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl., ve znění zákona č. 12/1946 Sb.). Právní vztahy těmito akty založené jsou tak nejen důsledkem válečných událostí, ale jsou současně i výsledkem legálně projevené československé (české) zákonodárné moci sledující odstranění škod vzniklých důsledkem mimořádných poměrů z doby nesvobody, a proto jim přísluší ochrana vyplývající z předpisů československého (českého) právního řádu.

Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud proto návrh R. D. na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

Vedlejší účastníci R. B. a JUDr. J. S. odkazují se na toto rozhodnutí.

Předseda Ústavního soudu České republiky: JUDr. Kessler v. r.

Lichtensteinové v Českých zemích

Prof. PhDr. Stanislava  Kučerová, CSc.

Pan Posselt se  nedávno    zmínil se  i o tom, jak  je  významná  historie Lichtensteinského  rodu  ve střední Evropě (včetně českých zemí). Lituji, že to hodnocení  pan Posselt nekonkretizoval, nepřiblížil. Učiníme to za něho.

Historicky  nejvýznamnější představitel rodu,  rakouský  šlechtic  Karel Lichtenstein, byl  totiž  po nešťastné bitvě  na Bílé hoře (8. 11. 1620), po  nezdařeném boji  českých stavů  proti bezohlednému útlaku  ze strany habsburského katolického panovníka Ferdinanda II. pověřen násilnou správou šlechtického majetku v Čechách. Na Moravě získal od vítězného panovníka tuto funkci kardinál František  Dietrichstein. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému českému království krutě pomstil. A oba správcové  jako představitelé vítězné moci  mu v tom pomáhali. Slavnostně  se zúčastnili nelidsky kruté popravy vůdců povstání na Staroměstském náměstí 21. června 1621. K tomu získali příležitost neobyčejně se obohatit. Organizovali loupežné kofiskace majetku domácí šlechty, zabavená panství si  sami ponechávali nebo jimi obdarovávali hejna cizinců a  válečných dobrodruhů. Rozsah konfiskací byl nevídaný. Dvě třetiny domácí půdy padlo do cizích rukou. Sám Lichtenstein získal mnohé statky, např. Lednice a Valtice na jižní Moravě, Krnovsko a Opavsko na severu. Rozsah takto  získaných panství  byl  mnohonásobně větší než  vlastní území  rodného Lichtensteinska. Náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli kněží, učitelé, vzdělaná vrstva národa. Odejít musel i J. A. Komenský. Němčina se stala  úředním jazykem, Dalimilova kronika byla veřejně  katem  spálena. Nastal konec samostatnosti české a  na dlouho, až do slavného obrození i  konec národa českého. Za 2.světové války patřil rod k  antičeskoslovenské  německé menšině, která přispěla k zničení demokratického  státu. Po válce  byla  Lichtensteinská  panství podle Postupimských a Pařížských dohod postátněna.  Pan  Posselt  by měl  ve svých projevech lépe znát historii .

Mocný kníže Lichtenštejn ví, že své majetky u nás nevysoudí. A tak to zkusí přes naše politiky

21.05.2014 11:06

Lichtenštejnové se již po několikáté snaží získat majetek, který jim byl zkonfiskován po válce na základě Benešových dekretů. Jak informuje Právo, dovolávají se politického řešení. Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. (69) o tom mluvil v úterý v Olomouci.

Foto: Hans Štembera

Lichtenštejnové se nechtějí vzdát majetku, který byl po válce konfiskován a zkoušejí novou metodu. Podle Práva lichtenštejnský kníže Hans Adam II. v úterý v Olomouci řekl, že vztahy s ČR se rozvíjejí úspěšně, ale je v nich jeden oříšek, a to konfiskace majetku některých lichtenštejnských občanů (hlavně členů knížecí rodiny).

Lichtenštejnové se nyní ale nechtějí soudit. Potvrzuje to výrok knížete. Podle něj by se problém neměl řešit soudně, ale na politické úrovni. Nejjednodušší by prý podle něj bylo vrátit aspoň část majetku.

Nejde jen o to, že se přihlásili k německé národnosti

Majetek byl zkonfiskován po válce na základě dekretů prezidenta republiky z 21. června 1945. Server připomíná, že na jejich základě se konfiskoval nejen majetek Němců a Maďarů, ale i zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, tedy i občanů neutrálních států, pokud nepřátelství projevovali za krize v roce 1938 a za války.

Nejde tedy jen o to, že Lichtenštejnové se při sčítání v roce 1930 přihlásili k německé národnosti. Otec dnešního knížete František Josef údajně nabídl Sudetoněmecké straně po nacistickém anšlusu Rakouska v roce 1938, že na panstvích ležících na německém jazykovém území budou propuštěni čeští úředníci a zaměstnanci, nebudou podporovány organizace pracující pro české zájmy, zboží bude objednáváno jen u německých a árijských firem a přeruší se styky s firmami i osobami, jež nejsou německé nebo árijské. Správa panství byla převedena z Olomouce do Vídně.

Konfiskace je trestně právní opatření

Profesor Václav Pavlíček z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jeden ze špičkových českých expertů na ústavní právo, k novému pokusu Lichtenštejnů Právu řekl: „Je nesmysl, aby se za konfiskaci dávala náhrada, jelikož konfiskace je trestně právní opatření."

K návrhu knížete neřešit záležitost soudně, ale na politické úrovni, poznamenal, že stejnou argumentaci použil profesor Ermacora v posudku pro bavorskou vládu v době jednání o česko-německé smlouvě. Přiznal tehdy, že mezinárodně právně nelze nároky odsunutých Němců prosadit, a že je proto třeba politický tlak. „Takže Lichtenštejni postupují podle této rady. A navíc – když je něco zkonfiskováno, byl by to dar, který by se dával cizímu státu nebo jeho panovnickému rodu," říká profesor Pavlíček.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Mocny-knize-Lichtenstejn-vi-ze-sve-majetky-u-nas-nevysoudi-A-tak-to-zkusi-pres-nase-politiky-319945

Lichtenštejni jako nepřátelé a zrádci ČSR

K neustálým mýtům o Lichtenštejnech v našem tisku je nutno povědět toto. Svatá prostoto - je to přece historikům a právníkům nad slunce jasnější! Probůh, proč s nimi neměla ČSR nikdy diplomatické styky?Jsou na to notoricky známé doklady z dějin.

A) Lichtenštejni jako ničitelé Koruny České - viz pobělohorské konfiskace, které prováděl Lichtenštejn jako direktor trestního tribunálu, a vojenská služba Habsburkům po více jak dvě století.

B) Lichtenštejni jako habsburská šlechta nevyhovující Washingtonské deklaraci ustavené ČSR

Masarykova pozemková reforma 1919 jim sebrala část majetků nad 150 ha podle jejich služebnosti Habsburkům, nepřátelských státu. Příkladně brněnská zemědělská universita dostala lesy bývalého lichtenštejnského panství Pozořice již r.1919!

C) Protektorátní Lichtenštejni princ Hans Lichtenstein a hrabě Podstatzky-Lichtenstein kolaborovali s Hitlerovým náměstkem protektorátu, válečným zločincem Neurathem, a jsou takto podepsáni.

D) Kníže Lichtenštejnska jednal s Hitlerem, a země podle Hitlera ušetřena okupace jako země německá.

E) Lichtensteini porušili neutralitu v II.válce vojenským asylem jedné divize gen. wehrmachtu Holmston-Smyslovského s tisíci kozáky ROA (alias vlasovci-kononovci), přes protesty Spojenců tj Britů a Sovětů!

Zkrátka a dobře - nevyhovují ani Masarykově pozemkové reformě, ani dekretálním paragrafům, ani Postupimi. Finito.

Nezáleží na Lichtenštejnech. Záleží na kolaborantském Česku,zdali toto vše dokáže uplatnit proti nim! Už je mi trapné, toto neustále opakovat. Zde se projevuje především naprosté selhání české akademické historické a právnické obce, jako již tolikrát v našich dějinách. jir

Hrozí jaderná zkáza. Přestaňme se chovat jako děti

Daniel Kaiser, 26. června 2024

Stále častěji se mluví o riziku třetí světové války, v niž by mohl přerůst rusko-ukrajinský (a americký) konflikt. Asi nejznámější hlas, který dnes na Západě varuje před jaderným armagedonem, patří Jeffreymu Sachsovi. Americký profesor ekonomie se 35 let pohybuje mezi akademickou sférou, diplomacií a mezinárodní
politikou, velkou měrou ve východní a střední Evropě. Ostatně jeho manželka pochází z Prahy.

Došli jsme v rusko-ukrajinské válce na pokraj třetí světové války, nebo aspoň hodně velké konfrontace?

Rozhodně jsme nepřetržitě na cestě k eskalaci. Ta válka je ničivá pro Ukrajinu a eskaluje. Spojené státy nechtějí prohrát, Rusko je rozhodnuto neprohrát, a tak obě strany do konfliktu dál pumpují výzbroj, vysoce pokročilé zbraně, zahajují údery, které překračují tu či onu červenou čáru protivníka. Válka se rozšiřuje, USA do ní
přivádějí i své spojence z Asie, aby Ukrajině dodávali materiály, munici a podobně. Rusko dělá totéž. Máme tu eskalující souboj dvou největších jaderných velmocí. Je to naprosto riskantní vývoj, de facto už se vymyká kontrole. Mimořádně nebezpečná situace.

Jaké momenty vás v poslední době vystrašily nejvíc?

Jeden takový se udál před pár týdny, kdy Ukrajina, zdá se, že dvakrát, zaútočila na radary, které jsou součástí ruského systému včasné výstrahy před jaderným útokem. Je to systém, který Rusko informuje o tom, jestli na něj letí jaderné rakety. A Ukrajina dva z těchto radarů zasáhla svými drony. Jak se to stalo, jeden z vůdčích
amerických expertů na jaderné války, akademik, mi okamžitě psal. Nevěří, že by lidé v Bílém domě nebo na ministerstvu zahraničí chápali, jak bezhlavý a nebezpečný takový krok je, takže mě žádá, abych přeposlal materiály (texty, z nichž vysvítá závažnost takového útoku – pozn. red.) do Bílého domu, na ministerstvo
zahraničí a další místa. Což jsem samozřejmě udělal. Myslím, že to ilustruje zoufalství ukrajinské strany. Je ochotná udělat všechno, dokonce vtáhnout svět do jaderné války. Protože to je zoufalý režim.

U nás lidé, kteří obecně podporují Ukrajinu ve válce, buď tvrdí, že Putin blufuje, takže se vlastně nemáme moc čeho bát, anebo naopak že nemáme jinou možnost než Rusko okamžitě zastavit, co nejdřív.

Začal bych tou první hypotézou, že Putin blufuje. Fakt je, že červených čar narýsoval už víc, a když jsme je jako Západ překročili – dodávkami tanků, dodávkami raketového systému HIMARS a podobně –, nic se nestalo. Proč
bychom měli Putina brát vážně teď, když ohlašuje nejnovější červenou čáru?
Za poslední dva roky zemřelo 500 tisíc Ukrajinců a velká část východu Ukrajiny, proměněná v bitevní pole, je zničena.

Odkud víte, že jim padlo půl milionu vojáků? Ukrajinská oficiální čísla – 31 tisíc – jsou velmi nízká, ale to vaše zas velmi vysoké.

Poslouchám všechny strany, ruské kanály, ukrajinské kanály, americké, britské...Nikdo to neví jistě, ale ztráty jsou nepochybně enormní. Čerstvé hřbitovy vidíte po celé Ukrajině. Od svých zdrojů, od aktérů, z e-mailů, které
mi chodí, vím, že byla ztracena celá jedna generace Ukrajinců. Padli, jsou zraněni, případně na útěku. Je to tragédie obřích rozměrů. Zelenského 31 tisíc padlých, to je přece tak smutně nepravdivé, že je to ostuda i pro propagandu. Propagandisté by měli říkat věci, které mají aspoň nádech věrohodnosti, nemají šířit
absurdnosti. Naneštěstí Zelenskyj často říká absurdnosti, myslí totiž, že tohle financiéři ve Spojených státech chtějí slyšet. Z lidí na Západě, co říkají: Nebojte se jaderné války, mi běhá mráz po zádech. Samozřejmě že
bychom se jaderné války bát měli. Jak tito lidé mohou vážně vyslovovat věty typu: Svět pravděpodobně zničen nebude, žádné Putinovy červené linie nepřekračujeme. Ti lidé evidentně nic nevědí o historii, anebo jsou ochotni riskovat životy mých dětí a vnoučat. Podle mě oni nerozumějí podstatě celé věci. Nechápou počátky
této krize, nevědí, jak se vyvíjela, nechápou roli Spojených států v ní. Samozřejmě Češi Ameriku milují, všichni známe historii studené války. Ale já si myslím, že nerozumíte Spojeným státům, nechápete tuto krizi a nepochopili jste obavy Ruska. Rozumím tomu, že po tolika desítkách let nadvlády Sovětského svazu, což byla
strašná kapitola českých dějin, u vás lidé o dnešní krizi nechtějí uvažovat jinak než v kategoriích dobra a zla. Ale je to trochu složitější než pohádky, které si obvykle vyprávíme.

Tady se dotýkáme stěžejního problému: Chápou Rusové tuto válku jakou agresivní krok ze své strany, nebo si myslí, že se brání?

Rusové jsou přesvědčeni, že z jejich strany to byl akt obrany. A jakkoli to vašim čtenářům může znít nezvykle, je nanejvýš důležité pochopit historii konfliktu. Předpokladem toho je vyhnout se laciným národním stereotypům.
Tak zaprvé Rusko není Sovětský svaz. A cokoli se událo v minulosti a jakkoli to bylo tragické, nikde není dáno, že se to musí opakovat. Mluvili by Češi o Německu stejně, jako mluví o Rusku? Jestli někdy byl nějaký stát, který
skutečně poškodil svět, bylo to Německo, během 20. století hned dvakrát. Ale pokud vím, Německo je dnes spojencem České republiky, jste spolu v NATO. A říkají snad dnes Češi: Německo nás asi zase bude okupovat,
jak už to udělalo v roce 1939? Ne, taková mluva je špatná, ničivá, zjednodušující a nebezpečná.

Jak mohli Rusové vůbec přijít na myšlenku, že je Západ podvádí?

To dobře vím, byl jsem u toho – v Rusku, na Ukrajině, trošinku v České republice, v Polsku, napříč celou východní Evropou – od roku 1989. Pozoroval jsem to zblízka, znal jsem prezidenta Gorbačova, prezidenta Jelcina, prezidenta Kučmu, znám lídry vaší části Evropy. Problém je následující: V roce 1990 chtěl Michail
Gorbačov ukončit studenou válku. Ne tím, že by uznal porážku ze strany Spojených států. Ne, chtěl ukončit studenou válku. Rozpustil Varšavskou smlouvu, přičemž jeho západní protějšky na nejvyšší úrovni slíbily: NATO se nerozšíří ani o jeden palec na východ. Váš současný prezident by asi protestoval: Pane Sachsi, to je lež! Ale to
není lež, všechno je pečlivě doloženo. Kdo má zájem, ať jde na internet Národního bezpečnostního archivu – National Security Archive – na Univerzitě George Washingtona. Najde tam stránku nazvanou What Gorbachev heard* – Co řekli Gorbačovovi – a stránku What Yeltsin heard**– Co řekli Jelcinovi. Americký
ministr zahraničí James Baker, německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher Sovětům říkali: NATO se neposune ani o palec na východ. A samozřejmě od Spojených států to byla lež. Spojené státy už o rok později, v letech 1991 a 1992, začaly tvrdit: My jsme vyhráli studenou válku, takže teď vládneme světu. Jsme
unipolární mocnost, můžeme si dělat, co se nám zamane. Americkým ministrem obrany v roce 1992 byl Richard Cheney, ten samý, který o jedenáct let později pod falešným zdůvodněním spustil válku v Iráku. Cheney už v 90.
letech věřil v nadřazenost USA, v jejich hegemonii, že Spojené státy jsou doslova světový četník. Mluvil o policejních povinnostech on i jeho kolegové v neokonzervativním hnutí. Měli grandiózní a naprosto arogantní
vizi USA. Proto všem slibům navzdory se NATO začalo rozšiřovat na východ.
Existuje jeden protiargument k větě Ani o jeden palec na východ. Prý se tím myslelo pouze východní Německo, tedy že se infrastruktura NATO nerozšíří v rámci sjednoceného Německa.

Tak především to nebyla tato jedna věta, ale řada jednání, řada diskusí, o nichž existuje řada dokumentů. Argument, že ta věta se měla týkat pouze východního Německa, je propaganda americké vlády. Prosím, nahlédněte do Národního bezpečnostního archivu a nevšímejte si manipulace americké vlády. Tečka. I ve Washingtonu to bylo zcela jasné, proto se o rozšíření Aliance v polovině 90. let tak prudce debatovalo.

Clintonův ministr obrany William Perry málem rezignoval na protest proti tomu, že podvádíme. Ne, tady skutečně nešlo o jednu větu, o jakousi sémantiku. Šlo o politiku. A Spojené státy svého partnera opravdu podvedly. Já vím, lidé v České republice tohle nechtějí slyšet, pro vás je Amerika na straně dobra a váš
ochránce. Ale prosím vás, vyslechněte si i druhou stranu sporu. Roku 1999 USA bombardovaly Bělehrad, nepřetržitě po 78 dní. Bombardovaly Bělehrad proto, že chtěly rozdělit Srbsko na dvě části a v Kosovu si zřídit základnu NATO, což si taky zřídily. Je tam východní velitelství NATO pro Balkán. Náš vojenský zásah byl
v naprostém rozporu s mezinárodním právem. Američané tvrdili, že zasahují proto, aby zastavili genocidu na kosovských Albáncích. To tvrdili. Ale každý, kdo zná fakta, ví, že Spojené státy tehdy srbskému vůdci Miloševićovi daly ultimátum
napsané tak, aby bylo odmítnuto. Protože Madeleine Albrightová chtěla válku proti Miloševićovi. Ach ano, zmínil jsem Madeleine Albrightovou, vím, že po ní máte v Praze pojmenovanou ulici (ve vznikajícím Smíchov City bude třída Madeleine Albrightové – pozn. red.). Ale já o ní vím, že to byla válečná štváčka. A nejsou snad
hranice každého státu svaté? Jsou, dokud Amerika ten stát nebude chtít rozdělit. Tak jako rozdělila Srbsko, jako rozdělila Súdán na jižní a severní. A dál: roku 2002 USA jednostranně opustily smlouvu ABM (Smlouva o omezení systému antibalistických raket, uzavřena v roce 1972 – pozn. red.). Pro Rusy to byl důvod ke značným
obavám. Ale takový už byl takzvaný nový řád, americká unipolarita: Žádné mezinárodní smlouvy už nepotřebujeme, budeme si dělat, co se nám zachce. Pak USA začaly stavět nebo chystat raketové systémy Aegis v Rumunsku a Polsku. A Rusové byli teď už naprosto zděšeni a rozčíleni.

Pak, posouváme se v chronologii, NATO v roce 2004 přijalo sedm dalších zemí, včetně tří baltských států, které jsou velice blízko Rusku, a Rumunsko,
Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. Od roku 2003 Spojené státy vedou válku v Iráku na základě naprosto falešných tvrzení. Rusko to všechno pozorně sleduje, Saddám byl jeho spojenec. V roce 2011 prezident Obama, který předtím samozřejmě v Praze krásně promluvil o míru, dává CIA úkol svrhnout vládu Sýrie.
Jak to víme? Je to velmi dobře doložené. Operace CIA se jmenovala Timber Sycamore. Toho roku ostatně jak Obama, tak jeho ministryně zahraničí Hillary Clintonová výslovně řekli: Bašár Asad musí jít. Řekli to veřejně. A spustili
operaci CIA, tedy masivní dodávky zbraní. Nemáme tu úplně přesná data, nicméně o té operaci víme z New York Times, které o ní psaly – jeden celý den... Tak pracuje americká propaganda. Nikdo Američanům neřekl: Vstupujeme do války proti Sýrii. Byla to skrytá operace CIA. A v podstatě pomoc syrské al-Káidě.
Byla to operace na podporu džihádistů, jako byla al-Káida, aby spolu se saúdským královstvím svrhli Asadův režim. Lidé to moc nevědí, ale vláda Spojených států má z vedení takových válek skoro živnost. Nebyla to nějak vzácná, jednorázová událost. Spojené státy uskutečnily celkem asi 90 pokusů o změnu režimu, většinou
skrze CIA. A to je důvod, proč země jako Rusko považují Spojené státy za krajně nebezpečný stát, stát, který má armádu jak oficiální, tak tajnou. A ne, USA skutečně nemají dobré úmysly s vládami, které se jim nelíbí. Nesnaží
se je stabilizovat, ale svrhnout. V případě Ruska je dobře známo, že jak Cheney, tak ovšem i Brzeziński mluvili o jeho rozdělení, roztrhání, oslabení zevnitř. Pro studenta americké politiky, jako jsem já, takové věci nejsou ani překvapení, ani nějaká anomálie. Tak prostě americká politika funguje. USA svrhly nebo se pokusily svrhnout desítky a desítky vlád po celém světě.

A to nás vede k roku 2014. USA se podílely na svržení Viktora Janukovyče,
na takzvaném Majdanu. Samozřejmě předpokládám, že v České republice se Majdan lidem prezentuje jako revoluce důstojnosti, kdy promluvil ukrajinský lid. Já jsem náhodou mohl na vlastní oči pozorovat, jak tento
Majdan sponzorovaly Spojené státy. Prosím vás, nebuďte naivní. Dostal jsem se k tomu tak, že když byl Janukovyč násilně svržen, zdůrazňuji násilně, byl jsem požádán novou, z puče vzešlou vládou, jestli bych nepřijel
a nediskutoval s nimi o tom, jak ven z ekonomické krize. Letěl jsem do Kyjeva a tam mi pak někdo ukázal a vysvětlil, jak přesně USA financovaly Majdan. Je to trochu zvrácené, nicméně nebyla to nevinná operace. USA vládu, která vznikla násilným převratem, uznaly během jednoho dne. Proč netrvaly na tom, že Viktor Janukovyč
je podle ústavy prezident a že by mu mělo být umožněno dosloužit svůj mandát? Víte asi, že tři evropští ministři zahraničí (Polska, Německa a Francie – pozn. red.) s Janukovyčem vyjednali dohodu o předčasných volbách ještě toho roku. Načež vůdci převratu řekli: Ne ne, žádné předčasné volby, přebíráme moc hned.
A jejich novou vládu Spojené státy okamžitě uznaly. Myslíte, že to je nevinná shoda okolností? Já ne. A kdybyste snad ještě pochyboval, poslechněte si konverzaci, kterou Victorie Nulandová vedla s velvyslancem Geoffreym
Pyattem v Kyjevě koncem ledna 2014 a kterou náhrali Rusové. Dodnes ji najdete na BBC. Nulandová na nahrávce vykládá, jak má vypadat nová vláda v Kyjevě a kdo ji povede: Neměl by to být Klyčko, bude to Jacenjuk, Yats is the guy!

Mluvil jste o tom, jak vám bylo objasněno financování Majdanu ze Spojených států.

Ano, a nechci tu zacházet do podrobností. Financovaly ho už před převratem, nebo až poté? USA tam sypaly miliardy roky. Ostatně Victoria Nulandová prohlásila veřejně, že USA na Ukrajině před Majdanem takto investovaly pět miliard dolarů.
Říkala samozřejmě: na podporu občanské společnosti. Přesně tak. Vy víte, co to je, já vím, co to je, každý ví, co to ve skutečnosti je. Podle mě to bylo vměšování
Spojených států do vnitřních záležitostí Ukrajiny. A to je taky důvod, proč se o to zajímalo Rusko. Rusko vidělo: Amerika se účastní puče proti proruskému prezidentovi v zemi hned vedle nás. Mimochodem tím nebyli
šokováni. Jedna z věcí, které mně připadají zajímavé: prezident Putin vzešel z KGB a rozumí tomu, jak CIA funguje. Pro něj je to realita. Putin velmi dobře rozumí americkému modu operandi. Ale abych náš výklad vedl
dál k současnosti: roku 2014 dva separatistické regiony, Luhansk a Doněck, se odtrhnou a deklarují nezávislost na Ukrajině. Rusko tehdy ovšem neřeklo: Ha, teď začneme znovuobnovovat ruské impérium. Rusko řeklo: Potřebujeme mír a sjednanou dohodu. Z toho povstaly smlouvy Minsk I a Minsk II. A speciálně Minsk II byl podpořen i Radou bezpečnosti OSN, Spojenými státy, Německem, Francií. Psalo se v něm o autonomii pro východní regiony Ukrajiny. A já vím, že Ukrajinci se té dohodě smáli: Cha cha, žádnou autonomii jim nedáme, přestože tu smlouvu sami podepsali. A přestože Francie a Německo garantovaly Minsk II v takzvaném
normandském formátu, mé ukrajinské protějšky mi tehdy svěřovaly: Tohle nikdy neuskutečníme, ať vás to aninenapadne. Byl to další krok ke kolapsu jakékoli důvěry. Pak nastoupil Biden a Rusové usilovali o záruky, že Spojené státy přestanou s instalací raketových systémů v jeho blízkosti. To je jedna z hlavních obav ruského
vedení, rakety vzdálené jen pár minut letu od Moskvy. A Spojené státy nejenže odešly ze smlouvy ABM, ale Trump v roce 2019 ještě odstoupil od INF (Reaganova a Gorbačovova smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu z roku 1987 – pozn. red.). Tím se zřítila celá stavba kontroly jaderných zbraní. A Rusové byli
dosti zneklidněni. Roku 2021 tedy žádají Bidena: Zastavte rozšiřování NATO a přestaňte s umisťovánímraketových systémů poblíž našich hranic. Obojí je hluboce destabilizující a nebezpečné. Biden oba body, které já považuji za naprosto oprávněné, odmítl. A zase doufám, že nerozzlobím vaše čtenáře, když řeknu, že kupodivu i Rusko někdy může být v právu a oprávněně žádat kroky ke stabilizaci. Problém je, že Biden je součástí neokonzervativního projektu, v případě Ukrajiny od dob Baracka Obamy, jehož byl viceprezidentem. Opět – stačí si poslechnout onen odposlechnutý telefonát Nulandové. Tito lidé sledovali a dosud sledují jednou
nastolený směr. Věří v rozšíření NATO, věří v americkou unipolaritu, věří v právo umístit raketové systémy Aegis, kde se jim zachce, bez ohledu na to, jak to vnímá Rusko.

V prosinci 2021 prezident Putin předložil na stůlnávrh bezpečnostní dohody Rusko–USA. Obsahoval mnoho požadavků, některé podle mě absolutně správné,
jako stop dalšímu rozšiřování NATO, a některé podle mě špatné.

Které byly špatné?

Požadavky revidovat některé staré závazky Ameriky. Nepovažoval jsem tyto ruské body za uskutečnitelné, ale za vyjednávací taktiku. Rusové tehdy žádali, aby se infrastruktura NATO vrátila do roku 1997, kdy se teprve rozhodlo o vstupu České
republiky do NATO (byť s výhradou, že na území nových členů nebude vojenská infrastruktura Aliance – pozn.red.). Ano, s tímto ruským požadavkem nesouhlasím. Ale souhlasím s principem vyjednávání. Aspoň diskutujte. Jsem
přesvědčen, že stopka dalšímu rozšiřování NATO a umisťování amerických raketových systémů v blízkosti Ruska byly a jsou dva klíčové požadavky Ruska. Oba jsou z jejich pohledu naprosto opodstatněné. Tedy z amerického
taky, protože jsou to kroky ke stabilizaci.

Co námitka, že Ukrajina měla právo dát přihlášku do NATO, že každá země má právo hlásit se, kam chce?

Ano. A Spojené státy mají stejné právo říct Ne, přičemž NATO je řízeno Spojenými státy. Tohle je směšný argument, úplná pitomost. Jako americký volič jsem zásadně proti tomu, aby bylo NATO přítomno na Ukrajině. V prosinci 2021 jsem ještě telefonoval do Bílého domu a naléhal, ať vyjednávají. Ovšemže marně. V lednu 2022
USA ústy ministra zahraniční Blinkena Rusku oznámily, že si vyhrazují právo umístit raketové systémy na Ukrajině.

Fakt?

Ano. Přečtěte si poslední analýzu Raye McGoverna. Tento bývalý vysoce postavený analytik CIA nedávno o schůzce psal. V únoru 2022 eskalovalo Rusko takzvanou speciální vojenskou operací. A v řádu dní Zelenskyj náhle řekl: Dobře, můžeme být neutrální. Na základě toho si obě strany vyměnily návrhy, jak válku ukončit. Jako
prostředník tu fungovala turecká vláda. Letěl jsem do Ankary, abych od klíčových prostředníků dostal podrobný brífink. Tak jsem se do detailů dověděl, co se stalo. Stalo se to, že obě strany dosahovaly dramatického pokroku, byly na krůček od podpisu dohody, než jednoho krásného dne Ukrajina vypochodovala s oznámením:
Odteď nevyjednáváme. Dnes víme, že Spojené státy Ukrajině řekly, ať jdou od jednacího stolu, a že jim to řekla Británie. Známe výrok Borise Johnsona: Musíme porazit Rusko, abychom zachovali hegemonii Západu na světě.
Jeho poselství Zelenskému bylo: Bojujte dál, máte naši podporu. Nevyjednávejte, nedojednejte mír. A to je explicitní postoj: Nechceme mír, chceme porážku Ruska. Každý na západní straně to říká, ačkoli já vlastně vůbec
nevím, co ta porážka Ruska má znamenat, až na to, že všichni zemřeme v jaderné válce. Řeknou mi: Neboj, Rusko se poddá. Děkuji velice, pánové. A víte to na sto procent? Jak to víte, jste bohové? Nebo to tedy víte
na 99 procent? Takže svět může skončit v jaderné zkáze, i kdyby ten scénář byl pravděpodobný jen z jednoho procenta, proto, že Ukrajina se musí stát členem NATO? Chováme se jako děti. Jako kdyby to byla nějaká stolní
hra.

V České republice silně rezonuje argument: Kdo jsme my, abychom Ukrajincům říkali, že je do NATO nevezmeme? Sami jsme byli v pozici žebráků a příčí se nám dalšího žebráka poslat někam.

Já Ukrajince neposílám někam, já jim doporučuji, aby se zachránili. A říkal jsem jim to dlouhá léta: Rozhodněte se pro neutralitu, abyste zůstali v bezpečí. Vstoupit do EU? Naprosto. Ale ve vojenské rovině volte neutralitu. Nedovolte Spojeným státům, aby vás použily jako svou zahraniční základnu proti Rusku. Nestaňte se v očích
Ruska hrozbou pro jeho elementární bezpečnost. Amerika vás tlačí do frontové linie. Já neříkal Ukrajině, ať vypadne, ale ať zůstane v bezpečí. Dnes rozhodně v bezpečí není. Dosud má 500 tisíc padlých. Prohrává na bojišti. Mimochodem, stejnou radu jako Ukrajině bych poskytl i Mexiku: Drazí mexičtí přátelé, prosím vás,
nezvěte Rusko a Čínu, aby zakládaly vojenské základny a instalovaly raketové systémy v Rio Grande, na hranicích s USA. Prosím vás, přátelé, pro Mexiko to není dobré.
Co by se asi stalo, kdyby Mexičané vaši hypotetickou radu nevyslyšeli?

Když něco podobného v roce 1962 provedla Kuba, málem jsme měli jadernou válku. Spojené státy tehdy nezaujaly postoj typu: Ano, musíme souhlasit s názorem českého lidu, že i Kuba má právo sama si vybírat své vojenské spojence. Spojené státy tehdy neřekly: Jistě chápeme, že Sověti mají pro zájemce o členství
ve Varšavské smlouvě politiku otevřených dveří. Kuba chce být členem Varšavské smlouvy, o. k., je to její věc, není to náš byznys. Ne, Spojené státy řekly: Půjdeme do války, včetně války jaderné, jestliže Sovětský svaz neustoupí. Já dnes apeluji: Mějte trochu rozumu, ukažte prozíravost. To není proti Ukrajině, absolutně. A jestli
vy v České republice jste skuteční přátelé Ukrajiny, tak je nevybízejte, ať pokračují v boji.

Myslím, že řada českých čtenářů a posluchačů bude vaším výkladem podrážděná. U nás si lidé často myslí, že Mnichov 1938 a sovětská invaze 1968 nám daly unikátní historický vhled. Myslí si, že víme lépe než zbytek světa, jak je ustupování diktátorovi nebezpečné. Co si myslíte o mnichovské analogii, je nadužívaná?

Lidé by měli především vědět, že v roce 1938 Stalin kontaktoval Chamberlaina a Francouze s návrhem: Uzavřeme spojenectví proti Hitlerovi. Západ ho odmítl. Což byla skutečná tragédie, to zaprvé. Zadruhé – Chamberlain byl evidentně neuvěřitelně naivní. Dnes nikdo nežádá naivitu. Já třeba žádám vážná,
nenaivní jednání. Představovat si, že protože Chamberlain byl naivní v roce 1938, tak už se nikdy nesmí vyjednávat, je chyba. Já žádám o porozumění situaci, mým návrhem je neutralita Ukrajiny. Amerika umisťuje svoje raketové systémy, vojenské základny a Amerikou vedenou Alianci proti Rusku přímo na jeho hranicích.
Nevidím možnost, že by Rusko mírovou cestou něco takového akceptovalo. A dokonce i kdyby Rusko v konvenční válce prohrávalo, což neprohrává, bude radši eskalovat k jaderné válce. Respektive by mohlo.Možná je pravděpodobnost jen fifty fifty, možná dokonce 25 : 75. Ale já nejsem připraven riskovat přežití světa
kvůli otázce, jestli se NATO zvětší o Ukrajinu. A ačkoli Ukrajina o členství žádat může, já jako americký občan mohu doufat, že má vláda takto nemoudrou žádost odmítne a seznámí Ukrajinu s realitou.

Vidíte nějakou platnost v paralele mezi dneškem a srpnem 1968?

Nevím, co čem by ta paralela mohla být. Jedno nemá s druhým nic společného.
Pokud na podzim v Americe vyhraje Donald Trump, myslíte, že nebezpečí velké války s Ruskem zmizí? Myslím, že Spojené státy budou nestabilní bez ohledu na to, co se v příštích letech stane. Náš politický systémje dysfunkční, máme dva kandidáty zcela neadekvátní pro prezidentský úřad. Vedle Bidena vypadá i Brežněv mladě. Biden už jako prezident nemůže fungovat. Trump je nestabilní člověk. USA jsou politicky rozbité, máme zkorumpovaný systém, jsme hluboce rozděleni, nenacházíme shodu na ničem, mezi byznysem a politikou proudí velké peníze, patnáct miliard dolarů v tomto volebním cyklu (zpravidla jako příspěvky
na volební kampaň či naopak na negativní kampaň vůči nějakému kandidátovi – pozn. red.). Spojené státy dnes jednoduše nejsou ve stabilizovaném stavu. Evropa by se měla postarat sama o sebe. Měla by uznat
bezpečnostní ohledy všech včetně Ruska, vyhlásit: Dost bylo instalace raketových systémů, dost bylo rozšiřování vojenských základen, dost bylo navyšování vojenského rozpočtu. Konec s tím vším.

Jeffrey Sachs (1954) pochází z Detroitu, vystudoval ekonomii na Harvardově univerzitě, roku 1980 začal tamtéž učit a brzy byl jmenován profesorem ekonomie. Od roku 1989 radil v několika zemích východní a střední Evropy s ekonomickou transformací. Ovlivnil šokovou
terapii v Polsku a (méně úspěšnou) šokovou terapii v Rusku. Posléze se jeho pozornost přesunula k potížím rozvojového světa, hladu v Africe, kampaním za prominutí dluhů, globál - nímu oteplování. Do roku 2018 byl mj. i zvláštním poradcem generálního tajemníka OSN. Dnes přednáší na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od pandemie covidu-19 se častěji odchyluje od mainstreamu, především v geopolitice. S pediatričkou Soniou Ehrlichovou, která je českého původu, má tři dospělé děti.

*https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/russia-programs/2017-12-12/nato-expansion-what-gorbachev-heard-western-leaders-early
**https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/russia-programs/2018-03-16/nato-expansion-what-yeltsin-heard
https://echoprime.cz/a/HGTEP/hrozi-jaderna-zkaza-prestanme-se-chovat-jako-deti

Přišlo e-poštou od Ing. PŠ

Paul Craig Roberts - Zlo je nyní dominantní silou v západním světě

30. 6. 2024 kuryr

Dokážou se lidé vyrovnat s výzvami života, když bylo zničeno tolik jejich kultury?

Deprese, nesmyslnost života a duchovní zoufalství dnes postihují tolik lidí, protože už nemají kulturní znalosti získané obeznámením se s jejich klasickou literaturou a náboženstvím, které učí, jak se vypořádat s životními výzvami a jak se vypořádat s vnitřními démony. Tyto znalosti byly ztraceny. Bylo mu zakázáno vzdělávání jako zastaralé, rasistické, nezahrnuté, odsuzující a bílé.

Hanne Herland nám připomíná, jak důležitá je kultura pro přežití a morální život. Dává nám naději na naši obrodu poukazem na to, že Rusko je opět křesťanské, navzdory desetiletím vynuceného komunistického ateismu, který Američanům vnutili i liberálové a Židé. Například: žádné modlitby ve škole, žádné křesťanské symboly na veřejných místech.

Alexander Solženicyn, autor Souostroví Gulag, byl v Americe hrdinou jako sovětský disident, dokud ve svém projevu na Harvardské univerzitě neřekl, že „lidé zapomněli na Boha“ a že tato zapomnětlivost vysvětluje četné krize a sociální a osobní nemoci naší doby. .

Solženicyn se okamžitě stal osobou non grata.

Pokud jste křesťan, skutečný křesťan a ne uctívač Izraele, pak můžete pochopit, co se nám stalo, že Satan vytlačil ze západní civilizace dobro a nahradil je zlem.

Když tuto myšlenku zpochybňuji, jsem konfrontován s fakty, že to nebylo Rusko, Čína a Írán, kdo svrhl vlády Iráku a Libye a zavraždil vůdce na základě zcela falešných obvinění. Nebylo to Rusko, Čína a Írán, kdo se o totéž pokusil v Afghánistánu a Sýrii. Není to Rusko, Čína a Írán, kdo poskytuje Izraeli bomby, letadla, peníze a diplomatickou ochranu ke zničení Palestinců.

Nejsou to Rusové, Číňané a Íránci, kdo vyvolává další války.

Je to Washington a jeho impérium EU.

Když se podíváte na holá fakta, je to zlo, které vychází ze západního světa a působí ve světě.

Rusko, Čína a Írán věří, že jednají s vládami, které ztratily rozum. Spoléhají na hrozbu světové války, která přivede Západ k rozumu, aniž by chápali, že mají co do činění se zlem, s nímž je jednání nemožné.

To znamená, že váhavé, nesmělé a neadekvátní reakce Ruska, Číny a Íránu na zlo jsou příliš slabé na to, aby byly účinné.

Liberálové, levičáci, probuzení jsou ti, kdo zničili kulturní znalosti Západu, a tím zbavili lidi schopnosti čelit zlu. Pro levicově liberální ničitele civilizace je duchovní zlo nepochopitelné. Pro ně jsou jedinými zly Trump, „bílý rasismus“ a „Putinova agrese“.

V levicově-liberálním probuzeném matrixu nejsou žádná jiná zla.

Západ již není založen na západní kultuře. Je založena na sexuální perverzi a podpoře transgenderismu a kritické rasové teorie vládami, korporacemi a univerzitami. Západní národy byly nahrazeny Sodomou a Gomorou a Babylonskými věžemi. Nepřátelé jsou nezbytní k ospravedlnění masivního rozpočtu a moci amerického vojenského/bezpečnostního komplexu. Čím více nepřátel, tím větší rozpočet a síla.

Američtí konzervativci nemají o moc větší naději než levicově-liberální škubnutí. Konzervativci si pletou svou zemi s vládou. Jak Albert Jay Nock a Thomas Jefferson jasně vysvětlili, ti dva jsou úplně odlišní. Ale je to důležitý rozdíl, který si mnoho konzervativců neuvědomuje.

Solženicyn nám řekl, že když ze společnosti zmizí úcta k náboženství, tradičním hodnotám, rodině a náboženskému přesvědčení, společnost je odzbrojena a již neexistuje žádná ochrana před triumfem zla. Protože levicově-liberální frakce Woke tyto ochrany odstranila, je nyní v západním světě dominantní silou zlo.

Rusko, Čína a Írán nejednají se západními vládami schopnými rozumu. Potýkají se s nespoutaným zlem.

Putin se diví, proč je Západ tak nerozumný. Odpověď zní, že zlo je nerozumné. Nemůžeš se s ním smířit.

ZDROJ

Paul Craig Roberts - Výzva pro Američany, která by mohla být stejně dobrá i pro nás

Vážení Američané,

Uvědomujete si, že republikánský předseda Sněmovny, předseda Sněmovny za demokratickou menšinu, předseda Senátu a menšinový mluvčí v Senátu, spolu s prakticky každým hlasem v Kongresu, vás zavázali k podpoře izraelské genocidy v Palestině? Jak proti svému lidu, tak proti své zemi? „Naši“ zástupci řekli Netanjahuovi, že „my (tj. USA) stojíme se Státem Izrael v boji proti teroru Již osm měsíců Izrael bombarduje Gazu a ničí všechno. A „naši“ vůdci vnímají vyvražďování žen, dětí, nemocnic a veškeré infrastruktury spíše jako „válku proti teroru“ než jako cvičení teroru.

Kongres Spojených států, zdánlivě zástupci našeho lidu, ale ve skutečnosti zástupci sionistického Izraele, pozval nejvyššího světového vůdce genocidy Netanjahua, na kterého čekají zatykače, aby promluvil v Kongresu USA. Kongres USA to dělá proto, že Kongres USA, především jeho „vůdci“, jsou placeni z příspěvků izraelské lobby na kampaň za obranu toho, co nelze obhájit – genocidy Palestinců a potlačení veškeré kritiky Izraele. Bude to počtvrté, co Netanjahu vystoupí v Kongresu USA.

Proti je pouze senátor Bernie Sanders: „Netanjahu je válečný zločinec. Určitě nepůjdu.“ Zbytek Kongresu neshledává nic na oslavě válečného zločince, na kterého je u Mezinárodního trestního soudu v Haagu vydán zatykač.

Vážení Američané,

Vadí vám, že „naše“ vláda schvaluje genocidu a podporuje naším jménem genocidu zbytků mírumilovných lidí, kteří démonizovali Izrael, aby ukradli jeho zemi?

Milý Američane,

Jste si vědomi toho, že se chystáte být zataženi do jaderné války o ukrajinské hranice, zatímco vaše vlastní hranice nejsou bráněny a otevřené hranice každoročně vítají 3,6 milionu imigrantů?

Milý Američane,

Jste si vědomi toho, že prezident Trump byl „usvědčen“ z neexistujícího zločinu v demokratickém soudním procesu à la Joseph Stalin?

Vážení Američané,

Jste si vědomi toho, že newyorský „justiční systém“ je nejzkorumpovanější ze všech systémů na planetě Zemi? Newyorský „soudní (sic) systém“ nemohl najít spravedlnost, ani kdyby tam byla odměna ve výši kvadrilionů dolarů.

Vážení Američané,

Uvědomujete si, že žijete v zemi, která se hroutí rychlostí světla; morální, politické, ekonomické, sociální a vojenské?

Vážení Američané,

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč, zatímco ulice maďarské Budapešti jsou plné stovek tisíc lidí protestujících proti nadcházející válce s Ruskem, kterou nám Biden přináší, v Americe ani jinde v Evropě neprobíhá žádná protestní aktivita a ani slovo média a žádná opozice v Kongresu proti zničení západního světa, které přinese válka s Ruskem?

Vážení Američané,

mé otázky jsou zaměřeny na lidi, kteří to vědí, což je stav, na který se kvalifikuje jen málo Američanů. Budou-li lidské dějiny pokračovat, což se v tuto chvíli zdá pochybné, budou se budoucí historici ptát, proč lidé neprotestovali proti jejich hrozícímu vyhlazení. Jak bylo možné, že celé populaci mohly být tak vymyty mozky, že byly odpojeny od reality vlastního zničení?

ZDROJ

https://www.infokuryr.cz/n/2024/06/27/paul-craig-roberts-vyzva-pro-americany-ktera-by-mohla-byt-stejne-dobra-i-pro-nas/

P.C. Roberts - Loutkové evropské vlády Washingtonu poraženy

11.6.2024 11:15

V parlamentních evropských volbách utrpěly loutkové vlády Evropy překvapující porážky.

„Pravicová“ strana Marine Le Penové získala dvakrát více hlasů než strana prezidenta Macrona. Obě „pravicové“ německé strany porazily stranu kancléře Scholze.

Italské volby přinesly vítězství „pravicové“ straně premiérky G. Meloni.

V Belgii získaly obě „pravicové“ strany každá téměř třikrát více hlasů, než strana belgického premiéra.

Francouzský prezident byl nucen vyhlásit celostátní volby a belgický premiér rezignoval.

„Pravice“, jak vidno, se stala pojmem pro démonizaci, to znamená, že slovo pravice je nahrazováno slovy fašismus a nacismus. Dokonce i ruská RT popisuje strany, které reprezentují etnickou suverenitu, jako „pravicové“, což ukazuje úspěch vládnoucího establishmentu v démonizaci nepohodlných politických vůdců.

Putin je nacionalistický vůdce, který zdůrazňuje ruskou suverenitu. Nazvala by RT Putina „pravicovým?

Marine Le Pen třikrát usilovala o francouzské prezidentství, ale francouzští voliči zastrašení nálepkou „pravice“ ji nezvolili. Evropané byli zkrátka vycvičeni k tomu, aby se báli „pravice“ více než svých antinacionalistických vůdců, zaplavujících Evropu imigrantskými nájezdníky.

Uvidíme v příštích celostátních volbách, zda se podpora nacionalistických stran přenese i sem, nebo zda hlasování v EU bylo jen hlasováním protestním.

A tak nezbývá než doufat, že tentokrát a právě v těchto evropských volbách si Evropané konečně uvědomili fakt, že jsou do války hnáni loutkami Washingtonu, a že jediným důvodem mediální kampaně k vyvoláváni strachu z Ruska, kterou tyto loutky šíří do všech oblastí veřejného života, je jejich panický strach z toho, že by snad svoji kontrolu nad Evropany mohli jednoho dne skutečně ztratit.

P.C. Roberts, překlad: Lubomír Man, vasevec.cz

P.C. Roberts - Západ aktivuje roznětku války

19.6.2024 01:01

Západní média jsou strojem na výrobu lží a západní vlády žijí v předstíraném světě vlastní beztrestnosti. V důsledku toho si západní národy neuvědomují nebezpečnou situaci, kterou Washington svým současným postojem k Rusku vytvořil. Takzvaná „mírová konference“ ve Švýcarsku byla podvodem. Rusko nebylo na konferenci přizváno, takže jak to mohli nazvat mírovou konferencí?

Odpověď je jasná. Šlo o propagandistickou akci k podpoře washingtonské loutky Zelenského. Jeho mandát vypršel a vládne tedy už nelegitimně jako diktátor. Mnozí z přítomných odmítli závěrečné prohlášení podepsat.

Pokusme se tedy o pravdivý popis současné situace: Západ jedná ve prospěch pokračování a rozšiřování války. Mandát loutky přestal platit a Zelenskyj vládne dál, třebaže nebyl znovu zvolen. Ukrajinská armáda, vycvičena a vybavena Západem, byla poražena. Rusko může tedy kdykoli zvýšit ofenzivu a vyčistit ukrajinské síly z oblastí obydlených Rusy, které byly znovu začleněny do Ruska.

Odpověď Západu na válku, kterou tedy prohrál, spočívá na dvou neuvážených a nezodpovědných akcích. Jednou z nich je vyslat na Ukrajinu jednotky NATO, přičemž Francouzi už dnes fungují jako startovní klín akce, sloužící k náhradě už vyčerpaných jednotek ukrajinských.

Akcí druhou je pak provokovat Kreml útoky na vnitřní území Ruska raketami dlouhého doletu. Putin a významní členové ruské vlády už naznačili, že pokud to bude nutné, ruské jednotky se přesunou dál do oblastí za obnovenou hranicí Ruska, přičemž bylo uvedeno, že čím delší bude dolet nepřátelských raket, tím hlouběji do území Ukrajiny se zahryzne nová nárazníková zóna, kterou zde ruské síly vytvoří.

 Není jasné, proč Washington vůbec konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem vyprovokoval. Bylo totiž zřejmé, že Ukrajina nemá šanci boj vyhrát, jelikož se dalo předpokládat, že válka ruský lid sjednotí a autoritu Putina mezi Rusy pozvedne. A co je nejdůležitější, Západ ignoroval, že vnucuje Rusku existenční hrozbu.

Kreml je totiž přesvědčen o tom, že Západ má v úmyslu Rusko zničit. Putinovým záměrem poté, co jej  Západ Minskou dohodou podvedl, bylo pouze vyhnat ukrajinské síly z ruských oblastí, které byly nyní znovu začleněny do Ruska. Putin si přitom zřejmě neuvědomil, do jaké míry se Západ do sporu zaplete a vyvolá válku. No a nyní, kdy čelí jejímu rozšíření až do povahy války jáderné, stanovil podmínky jejího ukončení.

Řekl, že ruská vojenská akce skončí, až budou zbývající ukrajinské síly staženy z oblastí obydlených Rusy, které byly nyní s Ruskem znovu sjednoceny, a když Ukrajina bude souhlasit s tím, že se země nestane členem NATO, či nebude na svém území hostit zahraniční základny a rakety.

To jsou rozumné a velkorysé podmínky. Pokud budou odmítnuty, Ukrajinu čekají další porážky na bojištích a tvrdší budoucí i podmínky pro ukončení konfliktu.

Když byla Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu odtržena od Ruska, měly být ruské provincie, které sovětští vůdci připojili k Ukrajině, ponechány v Rusku. A ať už se jednalo o selhání předvídavosti nebo nekalého úmyslu, šlo o chybný krok, který vyústil v konflikt, který má dnes potenciál pohltit svět.

Rozdíl mezi studenou válkou 20. století a horkou válkou 21. století je v tom, že v éře studené války se vedení USA a Sovětského svazu, chápající fatální povahu jaderných zbraní, zavázalo ke snižování napětí a budování důvěry. A zatímco v 21.století Rusko dál usiluje o vzájemné porozumění a vzájemnou bezpečnost, rozdmýchal Washington konflikt a zvýšil existenční hrozbu pro Rusko rozšířením NATO k ruským hranicím.

Aby se vyhnul válce, přijal Putin pokračující provokace a urážky. Ale nyní tváří v tvář tak lehkomyslným a nezodpovědným návrhům, jako jsou jednotky NATO na Ukrajině a rakety zasahující cíle hluboko v Rusku, Putin vynaložil poslední úsilí, aby stanovil podmínky pro ukončení konfliktu.

Podmínky jsou nesmírně lepší než vypuknutí války, která by zničila Evropu a Spojené státy.

Dnešní nebezpečí je mnohem horší než kubánská raketová krize. Tehdy Washington rozpoznal nebezpečí. Dnešní Washington nikoliv. Prezident John F. Kennedy si uvědomil, že USA vyprovokovaly sovětské rakety na Kubě umístěním amerických raket v Turecku. Kennedy a Chruščov uzavřeli tehdy vzájemnou bezpečnostní dohodu a oba rakety odstranili.

Putinovo diplomatické úsilí z prosince 2021 a února 2022 o dohodu o vzájemné bezpečnosti bylo Washingtonem, NATO a EU odmítnuto. A s hrozícím vypuknutím velké války se Biden s Putinem stále ještě nesetkal. Místo toho Biden zvýšil nepřátelství tím, že označil Putina za nového Hitlera.

To je bezprecedentní úroveň nebo bezohledná nezodpovědnost.

Otázka tedy zní: Bude Putin nadále přijímat provokace v naději, že změna washingtonského režimu v listopadových volbách přivede Západ k rozumu, anebo má pravdu srbský prezident, který říká, že vlak už stanici opustil?

Protože západní svět už nemá pravdomluvná média, podlehli mnozí poddaní tohoto světa pohádce o „ruské hrozbě“. A i když si někteří přece jen uvědomují, že hrozbou je cosi podstatně odlišného, čili washingtonský tlak na Rusko, nedokáží vládní politiku v potřebné míře ovlivňovat.

Věřím, že Západ přesvědčil Putina o tom, že připravuje a zamýšlí válku. A ani on, Putin, nedisponuje trpělivostí nekonečnou.

A tak namísto toho, aby zahnal ďábla a u jednacího stolu se pokusil společně s Putinem nebezpečnou situaci řešit, přikládá Západ plamen k roznětce války.

P.C. Roberts, překlad: Lubomír Ma, vasevec.cz

Jak za časů feldkuráta Katze

Marek Řezanka

Vládním koordinátorem takzvané strategické komunikace státu se od 1. července 2024 stal plukovník Otakar Foltýn. Po bývalém generálovi Pavlovi, který je současným prezidentem České republiky, je to tedy další vysoká vojenská šarže, která se snaží ovlivňovat naše životy.

 Přibližme si některé výroky a názory tohoto člověka, abychom pochopili, jakým způsobem s námi Fialova vláda „komunikuje“ a jak přistupuje k výrazné části naší společnosti:

 1) „Já žádnou cenzuru dělat nebudu. A pokud někdo tvrdí, že ano, tak říkám: Prosazuje ruský narativ, jedná proti vlastnímu státu a je kolaborantem současného kremelského režimu proti zájmům České republiky.“

Již tento Foltýnův výrok vypovídá mnohé o jeho nositeli. Pan Foltýn je naturelem voják – a na vojně se musí poslouchat. I když velitel vydá nejnesmyslnější rozkaz, podřízení se jím musí bez výhrad řídit. Je tu ale takový malý problém – Česká republika se zatím oficiálně nepřejmenovala na vojenskou juntu, ale má to být demokratická republika. V demokracii ovšem občané smějí svobodně myslit a formulovat své názory. A pochopitelně smějí být kritičtí ke komukoli a čemukoli. Jasně tedy vidíme, že pan Foltýn nehájí principy demokracie, ale autokracie. 

 2) „Mým hlavním úkolem není potlačování dezinformací, ale natolik efektivní komunikace státu, že ty dezinformace nedostanou prostor, nebo aspoň ne tolik.“

Pan Foltýn dokazuje na učebnicovém příkladu, že logické uvažování není jeho silnou stránkou. Popírá totiž sám sobě. Jeho první teze zní: Mým úkolem není potlačování informací. V téže větě ale dospívá k antitezi: „Dezinformace nedostanou prostor.“ To znamená, že ty informace, které pan Foltýn označí za dezinformace, skutečně cenzurovány budou. Omezení prostoru je potlačování.

3) „Když nebudeme ničemu věřit, tak nás může ruský režim rozložit, aniž by sem přijel jediný tank.“

Zde by se ale pan Foltýn měl především ptát, proč nevěříme našim soudům, veřejnoprávním médiím či vládě. Není tomu proto, že by zde lidé podléhali nějaké ruské propagandě. Děje se tak proto, že selhávají ony instituce. Česká televize se opakovaně znemožnila svým nekritickým přístupem jak například ve válce na Ukrajině, tak v Gaze. Oktrojuje přístup osob s „nevhodnými názory“ – a její politické debaty jsou jednostranně zaměřené.

Soudy u nás měří zcela zjevně dvojími metry, což lze doložit například na přístupu k Martinovi Langovi (exstarostovi z ODS) a občanovi bez vlivu, Tomášovi Čermákovi. Oba se dopustili téhož skutku, ale Lang je oproti Čermákovi beztrestný. Dalším příkladem je přístup policie při posuzování schvalování atentátu. Ti, kdo veřejně schvalovali atentát na slovenského premiéra, stíháni nejsou.

A že lidé nevěří politickým představitelům? Jak jim mohou věřit, když takový Vít Rakušan ustojí kauzu Dozimetr i lži v případě postupu policie při střelbě v pražské budově Filosofické fakulty?

Viníky nedůvěry ve funkčnost našeho státu bychom neměli hledat v zahraničí, ale doma. A panu Foltýnovi by měl někdo vysvětlit, že bude-li postupovat, jak začal, důvěra v naše instituce u občanů ještě rapidně klesne. Jen pevně věřím, že tím mazaným ruským agentem, který má rozložit naši důvěru, není právě pan Foltýn, neboť jeho dosavadní kroky by tomu odpovídaly.

4) „Docela dobře se může stát, že se rozplyneme v šedi lží a ignorace.“

S touto Foltýnovou větou nelze než souhlasit. Dokud informovanost ze strany našich médií bude nadále nekvalitní a ovlivněna propagandou – a dokud naše školství bude nadřazovat indoktrinaci nad vzdělávání, nemáme šanci – a utopíme se, jak říká pan Foltýn, v šedi lží a ignorace.

5) „Aktuálně nejsme stranou žádného válečného konfliktu, ale příští válka může proběhnout jen v našich hlavách. A pak by bylo dobré, abychom zároveň v těch hlavách měli uložené základní hodnoty, na kterých stojí náš stát.“

Tady by to chtělo, aby se pan Foltýn nejprve vyjádřil k hoaxu pana premiéra Fialy, že ve válce s Ruskem dávno jsme.  A dále, aby rozvedl ony základní hodnoty, na nichž se náš stát má udržet. Jen doufám, že jimi nemyslí: Bezmeznou poslušnost rozkazu.

6) „Západ se snažil takto předejít eskalaci, ale tvrdím, že zbytečně. Rusko neustále říká, že červená čára je, dodáme-li HIMARS, dodáme-li ATACMS a tak dále. Nikdy se ale nic nestalo, jde tedy jen o tzv. hru dřevěných zbraní, kdy předstíráte že neustoupíte, ale je to jen hra nervů.“

Nemohu si pomoci, ale touto statí pan Foltýn přímo provokuje k jaderné válce. Viní Rusko, že neplní své hrozby, a popichuje ho, aby tak učinilo. To není jen hloupé, to je sebevražedné. Pan Foltýn tu hájí systém ATACMS, který byl nedávno použit na civilní cíle v Sevastopolu. Tam vraždila kazetová munice, ale Česká republika je jedním ze signatářů úmluvy odsuzující používání kazetové munice. Pan Foltýn tak jednoznačně podporuje porušování mezinárodních smluv a mezinárodního práva.

7) „Svoboda, spravedlnost, důstojnost, soucit, demokracie, to jsou hodnoty, které nejsou zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Dám příklad – demokracie třeba není prostá vláda většiny, demokracie je demokracií pouze za předpokladu dělby moci, vlády zákona, ochrany menšin. A tohle musíte lidem říct.“

Tohle už zní vyloženě jako výrok z knihy o dobrém vojákovi Švejkovi. Demokracie není vláda většiny – a co to tedy je? Vláda pana Foltýna, který sám určí, kdo je občan, a kdo „dezolát“? Když už ale pan Foltýn zmínil dělbu moci, měl by si uvědomit, že v České republice v současnosti žádná není: Senát, Parlament, prezident republiky, média – ti všichni mluví v současnosti stejnou řečí.

8) „Izrael disponuje výrazně silnější, lépe vyzbrojenou a nesrovnatelně lépe vycvičenou armádou, se kterou se Hamás nemůže rovnat. Má-li někde šanci, tak je to informační prostředí a pokus uspět propagandisticky a politicky. To také dlouhodobě dělá a dokud mu část západní populace bude skákat na jeho propagandu, není bez naděje, že nějakým způsobem může vzdorovat…

Představa, že každá kolaterální škoda je válečným zločinem, je laický mýtus. Právo ozbrojených konfliktů respektuje fakt, že úplně eliminovat civilní škody není možné. Proto sankcionuje pouze ty civilní škody, které jsou zbytečné a nepřiměřené dosahované vojenské výhodě. Zvláště v tak hustě zastavěné oblasti pochopitelně civilní škody nejsou zrovna malé. Povinností je ale omezit je na nezbytné minimum. Hamás bohužel dotlačil svou brutalitou Izrael do dilematu, zda se bude bránit (a nezbytně způsobí kolaterální škody) anebo se bránit nebude. Pak by se ovšem okamžitě stal zranitelným a stálo by to násobně více životů.“

Těmito dvěma odstavci vyjevil pan Foltýn o sobě a svém uvažování úplně vše. Na jednu stranu tedy máme odsuzovat Rusko za jeho postup na Ukrajině, ale současně máme hájit Izrael za jeho postup v Gaze, neboť: „Právo ozbrojených konfliktů respektuje fakt, že úplně eliminovat civilní škody není možné. Hamás bohužel dotlačil svou brutalitou Izrael do dilematu, zda se bude bránit (a nezbytně způsobí kolaterální škody) anebo se bránit nebude. Pak by se ovšem okamžitě stal zranitelným, a stálo by to násobně více životů.

Stejně ale argumentuje Rusko – že bylo západem dotlačeno k tomu se bránit. Pan Foltýn tak svou rétorikou postup Ruska legitimizuje. Nevím, zda si premiér Fiala vybral toho správného člověka.

Pan Foltýn mi totiž čím dál více připomíná literárního feldkuráta Otto Katze s jeho neopakovatelným kázáním, z nějž si přibližme následující úryvek: „Pamatujte si, vy dobytku jeden, že jste lidi a že se musíte dívat i skrze temný mrak v daleký prostor a vědět, že zde trvá všechno jen do času, však bůh že je navěky. Sehr gut, nicht wahr, meine Herren? Já bych se měl dnem a nocí za vás modlit, aby milosrdný bůh, vy kluci pitomí, vlil svou duši ve vaše studená srdce a svou svatou milostí smyl hříchy vaše, abyste byli jeho navěky a aby vás, vy darebáci, vždycky miloval. To se ale mýlíte. Já vás do toho ráje uvádět nebudu —“ Polní kurát škytl. „A nebudu,“ opakoval umíněně, „nic pro vás neudělám, ani mne nenapadne, poněvadž jste nenapravitelní ničemové. Po cestách vašich vás nepovede dobrota Páně, dech lásky boží vás neprovane, poněvadž milému pánubohu ani nenapadne zabývat se s takovými lotry…“ 

Pro pana Foltýna je patrně lotrem každý, kdo si dovolí pochybovat o jeho erudici a kompetenci, a dokonce se osmělí špitnout, že jeho „boj s dezinformacemi“ není ničím jiným než prachsprostou cenzurou. Feldkurát Katz aspoň bavil vojáky svým žoviálním vystupováním. Pan Foltýn patrně bere to, co nám vzkazuje, naprosto vážně, a dokonce to dokáže říkat za střízlivého stavu. V tomto bodě se od literárního feldkuráta výrazně liší. Otázkou je, zda mu to lze připsat k dobru, či se jedná o okolnost ryze přitěžující.

K pohledání...

Feldkurát řečnil, třásl se mu hlas:

„Hříšníci jste, a nic vás nezachrání.

Mizerové jste, ano, každý z vás.“

Plamenně mluvil, zabrán do kázání.

„Nedržíte se božích přikázání.“

Do cherubína při těch slovech vráží,

vždy, když má v hlavě, mává svojí paží.

„Banda jste, která nemá ani zdání

o hodnotách, jichž ctný občan si váží“:

Otto Katz kněz byl vskutku k pohledání.

Ty stejné fráze říkal zas a zas

o tom, jak každý císařpána brání.

„Za něho padnout pro vás nastal čas.

Lumpové, vám však schází odhodlání.

Knihy jsou nanic, chce to více zbraní.“

Po těchto slovech Katz své hrdlo svlaží,

aby dál řečnit mohl o pakáži.

„Poslušní budou do nebe vždy zváni.

Vás čeká Peklo“, dodal, jak byl v ráži:

Otto Katz kněz byl vskutku k pohledání.

„Je vám vše jedno, ať vás vezme ďas.

Pro vás je dávno pozdě na pokání.

Jak byste mohli spatřit boží jas,

když každý z vás chce domů, jelimani?

Císařpán s vámi nemá klidné spaní.

Po míru dneska každý bídák baží:

Voják chce válku. Mír má za závaží.

Chybí vám náboj. Slušné vychování.

Každý svůj krk jen zachránit se snaží“:

Otto Katz kněz byl vskutku k pohledání.

„Styďte se, lotři. Já se vás teď táži:

Lpět chcete na lži, co vás ke dnu sráží?

Odpovězte mi.“ Kdosi sykl: „Žvaní.

Vždyť jdeme na smrt, a on? Bordel stráží.“

Otto Katz kněz byl vskutku k pohledání...

Marek Řezanka - Chce to obrození…

Proč že mi schází dobrá nálada?

Vždyť dennodenně vidím, kam vše spěje

V téhle té fázi slunce zapadá

světla je méně – cesta bez šlépěje

Církvi se dalo, šlechtu spasili

vymývání je dneska ze vzdělání

Student ví málo

vládne násilí

zvídavost hnije – před tou vrchnost brání

Občany střeží zvláštní kontrola

vidět ji není, o to víc však bolí

je tuhý režim

Kdo se dovolá

(bez odročení) svých práv na cokoli?

Rodinné vztahy doba rozkládá

rodičům bere děti propaganda

vidíme záhy, jakým rošáda

míří teď směrem – a co že kde plandá

Když drogy mladé lidi nesloží

spolehnout dá se v tomto na média

Orají stádem víc než jednou lží

již mají zase jasná kritéria

V předklonu záda národ ohýbá

zadek se tyčí, že mu do něj kopou

Na dluh stát střádá

jeho obliba

je z mnoha příčin nízká

nad Evropou

Unii osud zlý se předvídá

že zajde na své vyprázdněné řeči

Že žije dosud tahle nestyda?

Však ona zařve, na zemi již klečí

Dětem se toho mnoho neřekne

neznat je učí, nemyslit, jen jednat

Kdy že říct mohou, co je nepěkné?

Když někdo ručí, že nevyjdou ze dna

Ladem je kniha, mysl otroka

nemá co rušit – pouze tak ho chválí

tlučou, když zdvihá břevno od oka

Pytel je ušit – vidět ho lze z dáli

Nějak jsem zmožen řevem u stáda

Ptejte se se mnou – co že se zde mění?

Pokud, pak to, že všechno upadá

Máme zas Temno. Chce to obrození